Borůvkové kouzlo

Bylo mnoho prázdnin v mém pracovním procesu, kdy se mi léto ztenčilo na užívání víkendů a na 2 týdny dovolené. To pak člověk mého ražení plánuje a chce si užít něco „většího“ a na prožívání  a na unášení se okamžitým nápadem moc prostoru nezbývá. Možná to také znáte.
Nyní je pro mě léto okurková sezóna, z pohledu aktivní práce s klientem. Což dává příležitost informačním a regeneračním žním pro mě samotnou. Číst, poslouchat TED hovory a promýšlet nové plány. A když už je člověk mimo Prahu, tak se to snažím propojovat s  výlety a hlavně si dopřát čas  čas a chuť se opravdu pokochat okolní krajinou a všímat si.

Na jedné takové procházce jsme si všimli  borůvek. Krásné, velké a slaďoučké modré korálky se na nás úplně smály. Druhý den ráno jsme tedy vyrazili do lesa sbírat.

Začalo to prvními  borůvkami ve džbánku; možná si ještě vybavíte ten zvuk, když se jich prvních pět odrazí o dno. Nenápadně vyplouvaly na povrch. Kdo? Co? Vzpomínky přeci. Jak jsme jako děti soutěžily, kdo bude mít první zaplněné dno. Jak od zaplněného dna je setsakramentsky daleko k půlce džbánku. Jak jsme sbírali borůvky na táboře a úžasná paní z vesnice upekla buchty pro 70 dětí. Jak…Jak…

Pak přišla druhá technologická fáze; těsto. Přesně podle receptu, pečlivě jako v laboratoři, protože mi na tom strašně záleží, odvažuji všechny suroviny. Když je vše poctivě v míse, tak zjiš´tuji, že s takovou  z toho asi těsto nikdy nebude. A najednou je tam se mnou babička. Úplně to slyším „Holka, to máš moc tuhý“ a druhá „ Romanko, ať neutopíš mlynáře“. Ani jedna nikdy nevážila a neodměřovala a přitom mívaly těsto hlaďoučké a vařečka jim v něm jen lítala, i když už byly slabé a nemocné.

Tak jsem ty jejich hlasy z dálky poslechla a po troškách tam nalila asi tak jednou tolik mléka, než bylo v receptu. Těsto jsme hrubou silou i jemným poplácáváním svorně zpracovali do úhledné koule. A pak přišla doba, kdy už nic neovlivníte, jen vyberete to nejteplější místo na zápraží a chodíte se koukat pod utěrku, jestli dělá to co má. Někdy je prostě třeba přestat tlačit a nechat věci, ať se dějí sami.

A těsto vyrostlo. Rozkrájet, naplnit borůvkami a ještě nechat chvíli kynout, to bylo to nejmenší. Ale úkol, jak je uvařit, aby byly tak akorát; ta představa  začínala být stresující. Hezké vzpomínky byly zapomenuty a chmury se tlačily na povrch, myšlenky typu kolik času a práce jsem tomu dala, že není k obědu nic jiného, že jsme se na ně tak těšili. Pak jsem si ale řekla, že si to zkazit nenechám, přece znám tolik možností, jak se zklidnit, tak proč to nepoužít při přípravě oběda. Nakonec to spravila šťopička kávového rumu, pár hlubokých nádechů s pohledem na rozkvetlé hortenzie.

Když jsem do vařící vody házela první knedlíky, tak už neexistovalo nic než já a hodiny a důvěra, že se to prostě povede. A povedlo.

Jsem šťastná, že jsem si dovolila většinu dne trávit kolem borůvek a již vymýšlím, jakou jinou aktivitu ještě letos zařadím do prázdninového programu, abych si připomněla ta léta, kdy čas nebyl tím hlavním měřítkem.  A pokud jsem i vám těmito řádky nebo fotografiemi přivolala milé vzpomínky nebo třeba inspirovala ke sbírání jablek a opékání obyčejných buřtů, tak vám přeji, ať si to vše moc užijete.

Komentáře